Někdy je zkrátka lepší se s verdiktem, potažmo recenzí příliš neunáhlit a nechat na sebe dané dílo působit o něco déle, než je obvykle běžné. V případě debutového alba brněnských SLAŤ jsem podobný postup vytušil hned po prvním poslechu. Deska je totiž zpočátku dost nepřístupná, těžká na vstřebání a rozhodně ne z kategorie nahrávek, jež by se svým posluchačům nadšeně vrhala do náruče. A tohle platí i v případě, kdy se v podobném žánrovém poli pohybujete se železnou pravidelností a úsměvem na tváři.

Všeobecně známým faktem je, že ač debutové album, nemáme před sebou žádné nováčky. Polovina sestavy, jmenovitě vokalistka Jana Kremace a kytarista Mika Koffin mají za sebou už etapu s názvem NIKANDER a v případě Koffina ještě i GOSPEL OF THE FUTURE. I přestože se jedná o informaci profláklou, v této recenzi má své pevné místo, neboť SLAŤ žánrově na své „předchůdce“ stoprocentně navazují. Dvojice i u nás zrecenzovaných nahrávek NIKANDER dokázala přijít se životaschopnou variací na zdánlivě vyčerpané téma riffových bažin a středních temp a „Elegie propastná“ v tomto ohledu pokračuje ve snaze vše dovézt na vyšší úroveň.

To je zároveň i dojem, který přichází ihned po důkladném vstřebání této devíti skladbové kolekce. První z celé plejády táhlých riffů otevírá úvodní kompozici „Dovolená“ a ještě než se na scénu dostane velmi expresivní vokál Kremace, do uší v dobrém slova smyslu praští dunivý, těžkotonážní a zároveň i čistý a čitelný zvuk. Produkce Michala Šťastného alias „Amáka Goldena“ zanechala na desce velmi výraznou stopu. Toto prostě i navzdory jejím hudebním kvalitám nelze nezmínit jako jednu z jejích určujících charakteristik. Zvuk kytar je hřmotný, nechává jednotlivé riffy vyniknout přesně tak, aby se vám zařezávaly pod kůži a zároveň ani na moment nemáte pocit nějakých studiových šidítek a „hlukových“ steroidů. Průrazné bicí se v té mlýnici dokáží prosadit tak akorát na to, aby zbytečně nevyčnívaly a zároveň se netopily v nekonečné záplavě kytarových nájezdů. Nechybí tomu tolik potřebný „sabbathovský“ feeling a zároveň to nezní jako další uniformní retro. Zde se dokonale potkala úcta k tradici s moderním přístupem. Nenucená syrovost se studiovým perfekcionismem.

S takovýmto nastavením pak SLAŤ servírují v zásadě čistou stylovou záležitost. Tady nehledejme žádné „zpestřující“ odbočky od jasně stanovených pravidel cechu sludgemetalového. Hutné a ještě hutnější riffy zcela jednoznačně definují jednotlivé skladby s dominujícími středními tempy. Pomalá a valivá hmota se kolem vás s každou další písní postupně omotává jako obří had – škrtič.

Kolega RIP ve svém starší příspěvku v rámci Shoutboxu na téma tomuto albu předcházející demonahrávky vyzdvihnul velmi přiléhavý název kapely. V tomto svém názoru rozhodně nebude sám. Nepropustná krajina plná rašelinišť je věrným obrazotvorným popisem podobné hudební produkce. Ta, podobně jako bezedná bažina pomalu ale jistě pohlcující uvíznuté tělo nebožáka, který šlápnul vedle, taktéž nikam nespěchá a trpělivě si svého posluchače omotává do sítě jako pavouk právě chycenou mouchu. Skladby si vystačí se středními tempy a v rámci těchto bicí souprava žongluje s jejich variacemi a předvádí až nečekaně pestré hrátky s rytmy a přechody.

Vokální nastavení Jany „Kremace“ je už dostatečně známé z nahrávek NIKANDER. Rejstřík hrdelních kreací je působivý a nebojí se ani growlingu. V čistých polohách neohromí rozsahem, ale projev na pomezí zpěvu a deklamace do atmosféry nahrávky dobře zapadá a ve správných momentech zdůrazní textové sdělení v češtině.

Překvapujícím momentem je určitě krátká „sypačka“ ve skladbě „Popírač“, navíc využitá v její úvodní části a nikoliv jako gradující prvek. „Cestá domů dlouhá je“ zase hned na úvod zaujme silným „sabbathovským“ riffem dodávajícím písni vkusnou bluesovou scénu na jinak výrazně sludgemetalovém jevišti. Ve zpěvných pasážích v „Soukolí“ projev Jany zase připomene hlas Michaely Němcové z PŮLNOCi. „Podivná je podivná…“ … Prostě to tam slyším!

I přes několik výšeuvedených momentů „Elegie propastná“ není albem, na němž by některé skladby příliš vyčnívaly, či naopak jiné působily jako stafáž. Hovoříme zde o vyrovnané a svým tempem plynoucí nahrávce, která nabídne dostatek vzruchu a dramatu v každé z jednotlivých písní. Je to nahrávka sveřepá, nekompromisní, plně oddaná svému žánru a přesto svoji ortodoxii nevykřikuje přehnaně do světa. V mých uších je to rozhodně nahrávka minimálně o krok dál oproti počinům NIKANDER i oproti 3 roky staré demonahrávce. A je jedno, jestli se bavíme o produkční anebo kompoziční stránce.